Respekt.cz

 Mořský fetišista

Diskuse (0)17. 7. 2011  19:50 - Jaroslav Formánek    

Cesta literáta, výtvarníka a hudebníka Davida Cajthamla od sebezničení ke svobodě

Pokud se podívám na svůj stín, vidím sám sebe jako člověka. Jedna polovina duše patří sebevrahovi, druhá tvořivci. Obě řešení jsou možná, ale člověk nesmí být v ničem dokonalý; dokonalý sebevrah vylučuje přežití a v tvorbě má větší hodnotu chyba než dokonalost.“ Tak o sobě píše na obalu své knihy Mořská dívka malíř, scénograf, grafik, hudebník a spisovatel David Cajthaml (52). Publikace ilustrovaná jeho expresivními malbami vypráví o samotě člověka v moři všednodennosti i absurdity lidského bytí, v němž slova a myšlenky spíš matou, než aby tuto situaci pomohly ozřejmit. Vyšla už na podzim. Teď ji následuje její mladší sestra v podobě desky FetishNow!.

Cajthaml ji natočil se svou kapelou DekadentFabrik. Pravidelně taky vystavuje doma i v zahraničí obrazy s tematikou snových postav a krajin, anebo intimní geometrie. Píše hudbu a věnuje se divadelní scénografii. Na první pohled všestranný umělec, kterému se daří vše, na co sáhne. Že to ale tak jednoduché není, člověk pochopí, když poslouchá jeho životní příběh, do něhož zmíněný citát výstižně zapadá. Cajthaml má totiž za sebou kus divokého života, v němž měl nakročeno k sebezničení.

Nestalo se. Nejspíš díky jeho nezměrné vůli hledat skrze své malby, grafiky, linoryty i texty. Odpověď na otázku, co v nich hledá, lze zaslechnout z jeho slov na půvabném dvorku starého statku v Makotřasech u Kladna, kde už několik let žije se svou rodinou. „Nevím, jestli je to umění, mně to spíš připadá jako naprosto přirozený záznam něčeho, co nosíme všichni v sobě.“ Snad tím David Cajthaml míní zmíněnou úzkost z absurdity a marnosti existence, ale i věčnou touhu po řádu, barvitosti, hravosti, poetice, fantazii, lásce a okouzlení. Lépe řečeno, po smyslu toho všeho. Dělá to způsobem, který popisuje v Mořské dívce: „Cit mi určuje nic neudělat dokonale a tak nechat všemu možnost vlastního konce.“

Odmítnutí doby

Narodil se v Praze v rodině architektů. Po gymnáziu se v roce 1978 hlásil na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou do ateliéru architektury a scénografie. Rodiče ho k oboru nenutili, ale chtěl mít za komunismu povolání, kde by nemusel chodit pravidelně do práce. „Být na volné noze a uživit se šlo jen po vystudování AVU, FAMU nebo právě VŠUP.“ První pokus však nevyšel, a rok proto strávil coby kulisák v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého, dnes Švandově divadle. Naopak úspěšná byla jeho snaha získat kvůli „psychickým problémům“ modrou knížku a vyhnout se tak vojně.

Druhé přijímačky na školu už vyšly a budoucí malíř a scénograf měl i štěstí v osobě svého profesora Josefa Svobody. „Prostředí na škole bylo příšerné. Naprostá většina protekčních žáků, všudypřítomná ideologie, ustrašení profesoři. Ale Svoboda byl normální, nechal nás dělat, co jsme chtěli, vůbec nás neomezoval, což byl tenkrát zázrak.“ V té době David Cajthaml s kamarády založil první pražskou autentickou punkovou kapelu Energie G. Název jí dali podle v NDR nalezené cedule od transformátoru. Autentickou znamená, že punk pro ně nebyl pouze jedním z mnoha vyjadřovacích způsobů jako u starších skupin Zikkurat nebo Extempore, ale se životem spjatým hudebním stylem.

„Ta muzika odpovídala našemu odmítnutí doby, pocitům v srdci. Já jsem třeba nikdy nebyl žádný rocker, bigbíťák a spíš jsem poslouchal vážnou hudbu. Pak se mně ale dostaly do rukou cizí desky s punkovou muzikou a okamžitě mě to oslovilo,“ vysvětluje kytarista Cajthaml působení Energie G v letech 1979–1982. Hudební publicistka Jana Šebová o ní později v knize Excentrici v přízemí napsala: „Drsný syrový zvuk punku dnes už nikoho nepřekvapí, jenže tenkrát razance, odpich a okázalé neumění této kapely byly mezi artistními skupinami oživením a úlevou.“

Neukojitelný pud

Ne ovšem pro každého. Když v roce 1981 vyšel v proslulém britském týdeníku The New Musical Express článek „Výlet za oponu do zakázaných oblastí východního rocku“ o české nezávislé hudbě, Energie G tu figurovala na předním místě. A pozornost československé StB se následně obrátila právě na nezkušené mladíky. Následoval kolotoč výslechů, výhrůžek, sledování, až se kapela rozpadla. Cajthamlovi vyhrožovali vyhazovem ze školy. On ale na estébácké hrozby odpovídal: „Tam máte telefon, klidně to zavolejte rektorovi, mně je to fuk.“ Školu nakonec překvapivě dodělal a od roku 1985 je na vysněné volné noze.

Jak říká, dělal a dělá vlastně pořád to samé co v dětství, kdy si maloval, tiskl grafiku, modeloval objekty, hrál na kytaru. Přibyla k tomu jen scénografie, která ho po náhodném seznámení s Arnoštem Goldflamem v půli osmé dekády vtáhla do dění okolo brněnského HaDivadla. Cajthaml s ním spolupracoval na mnoha představeních, jako dnes už třeba legendárních Dcerách národa, Lidské tragikomedii či Idiotovi.

Že si s Goldflamem padli do oka, jistě nebyla náhoda. „U Arnošta mně především vyhovovalo, že některé věci na scéně nechává nedotažené, aby mohly pracovat dál v myslích diváků podle jejich individuálního založení.“ Chtělo by se říct, měly možnost vlastního konce. Goldflam zase svého někdejšího spolupracovníka popisuje jako „snivce a solitéra s neukojitelným tvůrčím pudem, posedlostí“.

Ta samotáře s ateliérem na Žižkově na konci osmdesátých let přivedla až k plánu emigrovat do Spojených států. Listopadové události ho ale předběhly. Pro člověka navyklého spoléhat se pouze na svůj tvůrčí duch a síly to však až tak zásadní změna nebyla. Změnu režimu proto Cajthaml dnes lapidárně okomentuje jen tím, že naštěstí už nemusí mít půlku mozku v obranné pozici proti fízlování.

Čerstvá energie

Obrannou pozici si v jeho životě ovšem vynutilo něco jiného: stupňující se alkoholismus v devadesátých letech. „Pil jsem všechno možné a vlastně ani nevím, jak jsem to ukrutné množství chlastu dokázal přežít.“ Ze závislosti se nakonec dokázal vyhrabat díky pevné vůli a pomoci psychiatra Oldřicha Vinaře. Zavřít do léčebny se nenechal, nedokázal si totiž představit, že by tam tři měsíce nemohl nic dělat.

Posledního panáka si David Cajthaml dal rok před novým tisíciletím a z Prahy odešel na venkov. V Makotřasech objevil spolu se svou ženou ruinu statku z roku 1850, kde se za války nacházela jatka a pak tu za komunismu vše smutně chátralo. Pustili se do rekonstrukce, čas mu ale zbyl i na sérii grafických deníků či muziku ke Goldflamovým představením Masochista a Maniak. V polovině nultých let pak vytvářel sochy v parku rakouského Bad Gleichenbergu, vitráže v soukromých vilách v Praze a Itálii, věnoval se automatické kresbě a malbě.

Kapelu DekadentFabrik někdejší punkový kytarista založil před dvěma lety se saxofonistou Mikulášem Chadimou, kontrabasistou Ivanem Bierhanzlem a především pod vlivem dalšího osudového setkání s kunsthistorikem Ottou M. Urbanem a na jeho objednávku. O jejich hudbě Cajthaml tvrdí, že má vztah k současnému norskému jazzu. Osou je tu jím složený elektronický základ, okolo něhož každý z muzikantů podle momentálního rozpoložení improvizuje. „Zásadně nezkoušíme, chceme, aby to bylo nabité čerstvou energií a lidi to tak pěkně zčerstva do muziky vtáhlo.“

Čerstvě dnes působí i opravený statek v Makotřasech. V příjemné rozlehlé usedlosti návštěvník neví, kde končí Cajthamlův domov a kde začíná jeho ateliér. Obrazy, koláže, akvarely, keramika, výtvarný materiál a potřeby jsou totiž prakticky všude. Část tohoto díla si lze prohlédnout na stránkách www.david-cajthaml.com. Anebo příští rok v dubnu, kdy v Památníku národního písemnictví proběhne velká průřezová výstava umělce s duší „sebevraha, ale především tvořivce“. 

David Cajthaml 

Narodil se v roce 1959. Uspořádal 26 samostatných výstav v Česku i zahraničí, na dalších společných expozicích se podílel. Mimo HaDivadlo spolupracoval s Hebbel-Theater Berlin, Divadlem na provázku, Divadlem Na zábradlí a Archou. Loni mu vyšla kniha Mořská dívka. Nyní jeho kapela DekadentFabrik vydala album FetishNow!.

------------------------------------------------

aktuálně

Časopis RESPEKT 6. - 12. 8.2012 
Anketa: Kdyby se olympijské hry konaly v Praze, jaké zahájení olympiády by se vám líbilo? (Klik - anketa v časopise RESPEKT)

David Cajthaml
výtvarník, scénograf, hudebník

Na různých místech Prahy se v určený čas zahájení otevírá zem, z kráterů se valí dým a historie. Okolo kráterů jsou shromážděni diváci a vybírají mezi sebou hrdinku, které přišijí na záda křídla z labutí. Hrdinka se vznese nad Prahu a klade vejce do obláčků. Vejce padají na zem a rozbíjejí se. Místa, kam padla vejce básnířky, jsou lepivá. Závodnice a závodníci se jim vyhýbají, aby nebrzdila jejich pohyb. Otto M. Urban hraje se svou kapelou DekadentFabrik k tanci lidem kráčejícím do prázdna nad krátery. Měsíce v úplňku zapadnou do odhalených katakomb a ozařují podzemní jeviště pro televizní štáby. Televizi už čtrnáct let nemám, pozoruji otisky dlaní."