Výstava kreseb Davida Cajthamla v Galerii Makráč, prosinec 2011 fotografie z výstavy zde (klik)

Renesanční šílenství Davida Cajthamla -

Otto M. Urban                                     

Je velice těžké jasně formulovat čím vlastně David Cajthaml je. Pro někoho je punkovou legendou z iniciační kapely Energie G, pro jiné nápaditý scénograf, pro další pak imaginativní básník, pro jiné zase originální malíř a grafik, pro své sousedy v Makotřasech je pak zakladatelskou osobností sdružení Makolidi. Nemá ale velký smysl lámat si hlavu a rozhodnout se pro některou z nabízených variant. David Cajthaml prostě je a to by mělo stačit. V jeho případě zvlášť.

Svět, ve kterém David Cajthaml žije, si stejně nedělá nároky na nějaké škatulky a kategorie. Je to svobodný svět. Svět, který je stěně nepoznatelný a záhadný, jako obyčejný a všední, svět, ve kterém si azuroví kostlivci zdobí narozeninové dorty, nezřízeně veselé motory přeřezávají struny jeho elektrické kytary, svět, kde morózní kmet krvavě trestá nezkušenost mládí, svět, ve kterém po pouhém přiložení ruky vyrůstají květiny z lidského těla a z dívek se stávají šupinatí netvoři. Z nekonečných moří zde vystupují zástupy písečných ghúlů, kteří stydlivě olizují medovou rosu ze sliznic stříbrných upírek, jejich sester a matek, vždy oděných do modře potřísněných ornátů. Rosoloví trpaslíci se prokopávají granitovou lebkou bájných vodopádů šílenství, vždy pod kontrolou zachmuřených sirén se skleněnými ňadry.

V takovém světě se David Cajthaml pohybuje se záviděníhodnou jistotou a zkušeností. Své příběhy vypráví s přesvědčivostí a zaujetím, jsou uvěřitelné ve své bizarní opravdovosti. Sny stékají po ztopořených myšlenkách, aby je ovládly a své vítězství pečetily v bakchanáliích střízlivosti. Nepřekvapí jej písečná města lezoucí po úpatích nekonečných slov, stejně jako s jistotou zdolává blouznivé peřeje extatických rozkoší. Je si stejně jistý v umělých rájích mrtvých básníků, jako v nemocničních pokojích narkotických světců. S osobitou samozřejmostí točí volantem dunivých rytmů a odsekává kola do rozkošně prázdných bublin. David Cajthaml je z rodu nepoznaných a neznámých, je vším a ničím, je živý i mrtvý, je muž i žena, je zrůdou s úsměvem anděla, jenž dávno netouží po ráji, protože rájem je peklo a každé poznání páchne nesmrtelností. Důležitou součástí světa Davida Cajthamla je i ještěří humor a panenská ironie, jsou stejně vážné i rozpustilé, kruté i moudré, mají zlatou barvu s růžovými valéry nekonečného smutku. Ve zmámených mozcích voskových penisů tančí motýlí houby své kvintesence kankánů duševní impotence.

David Cajthaml je z rodu snivců, za měsíčních nocí jej potkáte, jak se loudavě prochází ulicemi města Perla, na nárožích klábosí s plešatými nevěstkami i heroickými vrahy, aby nad ránem usínal schoulený v netopýřím loži, společně s kocouřími kůžemi a magnetickými kameny. Když se pak probouzí, nevrle plive své poztrácené myšlenky, které jsou prolezlé skleněnými bakteriemi zapomenutých tónů v mrtvolně zářivých výkřicích samoty. Začíná nový den, deštivě zelený, prosycený výpary melancholie, sny se probouzejí a slunce uléhá k spánku do mělkých hrobů plných křišťálových krys. David Cajthaml začíná hrát svou nekonečnou píseň, magickou litanii ze světa, který nikdo jiný nezná a nepozná, dokud se jí bezvýhradně nepoddá a neztratí se v jejích harmoniích a tónech.

Otto M. Urban (DJ Satan) klik, červenec 2011

Text o autorovi - PhDr. Vilma Hubáčková CSc., vedoucí uměleckých sbírek Památníku národního písemnictví v Praze

Imaginární hra Davida Cajthamla

V jednom mailu mi David Cajthaml napsal, že "všechno je něčím zajímavé" a že „realita je fantastičtější než fantazie“. V roce 2003 vytvořil unikátní deník - rozsáhlou sérii monotypů, které zaznamenávají soukromé zážitky během jednoho roku den po dni. Často se zde objevují motivy běžných věcí každodenního života - konvice na kávu, porcelánový hrnek, dřevěný stolek, pilulky, interiér bytu, dům, strom a nebo lidská tvář, která vypadá jako maska s prázdnými otvory místo úst a očí. Takové pojetí dává možnost domýšlet si, rozvíjet vlastní představy a funguje jako odrazový můstek ke snění.

 Zatímco v denících převládá věcnější přístup, v řadě maleb, kreseb, grafik, objektů a koláží se do popředí dostávají volné asociace.Obyčejná šnečí ulita nalezená v trávě na zahradě představuje lidskou hlavu, obličej, oko nebo ucho, knoflík na šatech, spirálu žárovky, uzel na provaze, tělo skřítka, stín hvězdy, ale taky prostor a prázdno. Tvarem připomíná labyrint ucha, ve kterém mizí zvuky a slova. Mozek je přetvoří v myšlenky, které se řetězí, proudí ven, vznášejí se kolem hlavy, vracejí se zpět a pronikají do hlubších vrstev psychiky. Tento proces vyvolává specifické umělcovy vize. David Cajthaml jakoby hrál neobvyklou hru, která se odehrává v imaginárním světě. Hrací figurky zde však nahradily myšlenky a představy. Každá hra spojuje náhodu a přesná pravidla. Snad právě proto David Cajthaml rád používá čísla a potrpí si na přesný počet zobrazených předmětů. Důležité jsou numerické vztahy, které považuje za zdroj zvláštního napětí.

Asociativní plynutí myšlenek zaznamenává v obrazech a textech, které se navzájem prolínají, doplňují a inspirují. Někdy text tvoří doplněk obrazu ve formě krátkých nápisů, jindy zaplňuje větší část plochy, dotváří a obklopuje kresbu nebo grafiku. V linorytech úmyslně vynechává prázdná místa, která dodatečně zaplní psaním, proto se každý list liší a získává charakter originálu. Tímto způsobem postupoval např. v Duchovní sérii linorytů (2009), kde v symbolické rovině obrazem a písmem zachytil celý tvůrčí proces od vzniku myšlenek, rozvoj imaginace až po vstup do podvědomí. Texty vždy souzní s charakterem obrazu, jsou zdánlivě jednoduché, zvláštně naivní, snové, poetické a současně temné. Vyprávějí nezvyklé, iracionální příběhy o slovech a myšlenkách, působení živlů, jevech skutečných a neskutečných, viditelných i neviditelných, lidských bytostech - ženách, mužích a mužoženách. Figury žijí běžným životem a přitom se dostávají do situací, jejichž klidný průběh narušují nečekané absurdní zápletky. Ženské postavy většinou nemají vlasy, z hlavy jim rostou různé fantastické útvary nebo mají v lebce otvory, kterými proudí vzduch, voda a šlehají plameny. Typickou postavou pohybující se na hranici mezi realitou a snem je Mořská dívka. Nejprve vznikla expresivní erotická kresba koupající se ženy, které na rameni sedí smrtka s ptačíma nohama. Postupně se změnila v holohlavou dívku s dravcem na rameni, která stojí po pás zabořená ve vodě a z úst jí vychází myšlenka v podobě vzdušného obláčku. Kresba inspirovala fantazijní text, který dal podnět k další kresbě, ta zase vedla k pokračování rukopisu až vznikla stejnojmenná knížka (2010). Z původní výtvarné představy se vyvinul nekonvenční a tajemný příběh, který se dostává až k prapočátkům lidské existence. Mořská dívka - univerzální matka a milenka byla stvořena prostřednictvím slova. Slovo se zhmotnilo do podoby člověka, vytvořilo si svého nositele z důvodu přežití. Mozek dívky produkuje myšlenky, které dávají řád chaosu světa. Mořská dívka prokázala značnou životaschopnost, vystoupila z komorního knižního formátu a objevila se znovu v sérii koláží (2009), maleb (2010) a linorytů (cyklus Zimní, 2010). I když jde o varianty stejného motivu, obrazy neustále překvapují neotřelým spojením naivity, fantazie, hry a logiky. Těžko by mohly působit jinak, když vše se odehrává ve sféře, kde "mozek dává tvar beztvarým démonům".

Vilma Hubáčková, srpen 2011

Výše jmenované práce Davida Cajthamla - originál rukopisu ke knížce Mořská dívka, sérii deníkových monotypů, cyklus linorytů Duchovní a Zimní, ale taky autorskou knihu Sounds, návrh programu ke hře Guma pro HaDivadlo, soubor drobné grafiky a výběr z osobní korespondence získal v letech 2009 - 2011 do svých sbírek Památník národního písemnictví.

článek Mořský fetišista věnovaný autorovi - časopis RESPEKT 17.7.2011, Jaroslav Formánek (klik)
 

Portrét MuDr V. , linoryt, kresba, 35 x35 cm, 2009