Bel Mondo časopis, Březen 2013

Místo, kde žiju

David Cajthaml (54): výtvarník, scénograf, spisovatel, básník a hudebník

PŘIPRAVILA KATEŘINA MÁZDROVÁ

Dalo by se o něm říct, že je renesanční člověk. Vše propojuje se vším: jeho hudba prorůstá psaním, psaní malbou a grafikou, malba a grafika fotografií… Umění propojuje se životem a život s uměním – jako by nic nemělo hranice, pevný začátek ani jasné ukončení, neexistují škatulky, ukotvení v čase. Tím dává, jak sám říká, věcem i myšlenkám možnost vlastního konce.

Podobné je to s usedlostí v Makotřasech, ležících jen pár kilometrů za Prahou, kde posledních deset let žije s rodinou. I tady jako by vše „prorůstalo“ a jasné kontury, kde končí domov a kde začíná ateliér, tu nejsou; veškeré vnitřní i venkovní prostory totiž nesou otisk tohoto „snivce s tvůrčí posedlostí“.

Jsem typické městské dítě; nejprve s rodiči a později, už sám po škole, jsem bydlel po různých pražských čtvrtích, nejdéle asi v ateliéru vysoko nad žižkovskými střechami. S městem a jeho subkulturou nakonec souviselo i založení a hraní s punkovou kapelou Energie G na přelomu 80. let: sice přišel brzy její zákaz, ale byla to zlomová doba, vlna, z jejíž síly je možné čerpat ještě dnes.

Město je zajímavé tím, že se do něj stěhují stále noví a noví lidé, střídají se generace studentů, pořád se něco děje… Pro mě se ale žití v něm v určitý moment vyčerpalo – nic už jsem od něj nepotřeboval ani neočekával. Přišla nutnost se odstřihnout a určitě to souviselo i s dalšími věcmi – po divokých letech sebedestrukce jsem se vyhrabal ze závislosti na pití a také jsme měli malou dceru – a s dětmi jsou věci náhle jinak.

Rozhodli jsme se z Prahy odejít. Usedlost v Makotřasech jsme objevili na inzerát, byla to ruina, ale už ve chvíli, kdy jsme tu poprvé stáli uprostřed dvorku zarostlém křovisky, jsme věděli, že chceme zůstat. Během dvou měsíců jsme dům dali narychlo dohromady tak, aby se tu dalo jakž takž bydlet – vodu, elektřinu a omítky, nijak jsme to „neparádili“ –, a den před Vánocemi 2003 jsme se stěhovali.

Barák je z roku 1856, našli jsme datum napsané tužkou na trámu nahoře na půdě. Do padesátých let tu byla jatka, dodnes se tu říká u Tůmů podle rodiny řezníků, kteří tady bydleli. V přístřešku na dvorku jsou ještě háky a kolejnice, kde se bouralo a posunovalo maso. Prý to byli hodní lidé, takoví humanisté, vzpomínají na ně místní.

První dva roky tady jsem vytvářel výtvarné deníky a každý den tiskl jeden monotyp, kde jsem zaznamenával, co se děje, 365 dní v roce. Vznikly tak i deníkové obrazy. Potřeboval jsem s domem nějak srůst. Začal jsem také víc pracovat s hlínou, vytvářet keramiku, ještěry; mám pocit, že bych je tady měl zakopat zpět do země, aby je jednou objevili stejně jako keramiku v „makotřaském čtverci“, je stará tři a půl tisíce let. Makotřaský čtverec je vůbec záhada – velký 300 krát 300 metrů, přesně stranově orientovaný; uvnitř se našly kosti, nádoby na obilí a další keramika, ale nikdo přesně neví, k čemu sloužil, zda to byla svatyně, pohřebiště nebo měl funkci astronomickou, kalendářní... Přišlo se na něj, když se stavěla dálnice, která jej zcela úhlopříčně, jak podle pravítka, proťala.

Stejně jako s domem jsme se sžívali s místními, prvních pár let jsme jim hlavně naslouchali. Ale nějak nás brali – když jsme tu žili rok nebo dva, požádali mě, abych nesl s ostatními rakev souseda, který se v našem domě kdysi dávno narodil. To už vám musí přece jen kapku důvěřovat.

Před čtyřmi lety začali okolo Makotřas kroužit developeři, chtěli tu začít stavět satelitní město s několika stovkami domů. S místními jsme vytvořili občanské sdružení Makolidi, uspořádali referendum a prožili dva roky neutuchající „palby“ a ataků na úředníky se stovkami odeslaných dopisů, e-mailů, návštěv na úřadech, s věčným schůzováním... Nakonec se nám stavbu podařilo zastavit, důležité je, že slušnou cestou. Vesnici to tenkrát rozdělilo na dva tábory, teď už se ale vášně uklidňují.

Hodně jsme se ty dva roky scházeli, přece jen jsme měli společného nepřítele. Když je ale takováhle skupina lidí, která táhne za jeden provaz, není možné, aby to stálo jen na negativních pocitech. Věděl jsem, že martyrium kolem satelitu jednou skončí a že je nutné tu energii zachovat dál, abychom tak zůstali „zabezpečení“ do budoucna.

Jednou za měsíc jsme tady u nás otevřeli ateliér, mohl přijít kdokoli, promítali se třeba staré diáky z okolí, povídalo se... Začali jsme si pronajímat sál na různé přednášky, koncertujeme, vytvořili jsme betlém v životní velikosti, který jsme o Vánocích již třetím rokem na návsi rozsvěceli, pořádáme masopusty, scházíme se a zpíváme, děti, mladí i staří.

Život na vesnici je tak nějak zvláštně intenzivnější a i kultura tu má jinou polohu – víc záleží na tom, co děláš, než na tom, co konzumuješ. A nabízejí se tu nečekané věci: dají se tu třeba dělat koncerty v polích a hrát klidně do rána... Ostatní nemusí přijímat s otevřenou náručí, čím se druhý zabývá, ale ve městě je to to samé; když se vezme poměr, co je rozumné a co jsou kraviny, tak je to možná ve městě ještě horší.

Máme tady na sebe všichni nějak víc čas, a tak člověk pomalu „vrůstá“ do okolí. S kunsthistorikem Otto M. Urbanem alias DJ Satanem, který bydlí v nedalekých Kovárech, jsme založili kapelu DekadentFabrik, kde hraje ještě Mikoláš Chadima a Ivan Bierhanzl. Nebo teď dělám oponenturu jednomu klukovi z AVU, který bydlí v Buštěhradě a nějak si mě našel. Začínám si tak pomalu zakládat na svém „regionálním outsiderství“.