Láska

Láska

Vylezl jsem ze sklepa. Hned za dveřmi sklepa chodí lidé. Šel jsem tenkrát s nimi. Kráčeli všichni stejným směrem. V průvodu mě jedna dívka vzala za ruku. Její ruka byla teplá a kožená, uvnitř zřejmě  maso a kosti, to dá rozum, jinak by ruka nedržela pohromadě. Šli jsme společně v průvodu, začal jsem být zvědavý, kam dojdeme. Ruka dívky pevně svírala mou ruku. Díval jsem se na zem, abych nešlápl na nějaké menší zvíře, nebo pohozenou knihu. Tenkrát se válelo na ulicích všechno možné. Najednou se průvod zastavil a lidé se rozešli do domů v ulici. Stál jsem s dívkou sám na ulici. Otočil jsem se k ní. Zvedl jsem oči a podíval se na ni. Byla krásná. Měla ohromné zaječí uši, srst na uších učesanou. Obličej a tělo měla lidské. Objala mne, ucítil jsem její vůni, voněla senem. Býval jsem na vůni sena alergický, ale najednou se vše změnilo. Stáli jsme v objetí uprostřed ulice. Její zaječí uši se začaly pomalu zvedat, až trčely kolmo nahoru z hlavy. Vysunula antény, napadlo mě. V tom okolo prošel myslivec, sundal z ramene pušku a mířil na dívku, kterou kvůli uším považoval za lovného zajíce. Objímali jsme se dál, myslivec se motal okolo nás a hledal místo, kam by dívku střelil. Motal se, byl opilý. Po chvíli něco zamumlal a odtáhl i s puškou dál. Dívka mi pošeptala do ucha, že se půjdeme někam skrýt. Souhlasil jsem, s její vizáží bylo nebezpečné se pohybovat po ulici. Došli jsme na konec ulice, odemkla dveře malého domku a vešli jsme dovnitř. Podlaha byla vystlaná senem. Dívka vytáhla z kapsy zápalky a škrtla, zapálila svíčku na stole. Začal jsem být nervózní. Sralo mě to šílené množství sena a sirky v jejích rukou, hořící svíčka na stole pokrytém senem. Ale je nutné respektovat chování toho druhého, obzvlášt, je-li člověk lehce zamilovaný. Říkal jsem si, že přinejhorším, kdyby začalo hořet, požár pomočím. To mě uklidnilo. Sedli jsme si na zem do sena, dívka se na mě sladce podívala, odněkud vytáhla cigarety, jednu si zastrčila do svých nádherných rtů a začala kouřit. Klepala popel do sena. Už mi bylo všechno jedno. Nápad s močením byl stejně nesmysl, piju jen alkohol a proto by mé močení bylo jen přilévání lihu do ohně. Dívka dokouřila cigaretu a típla ji do sena. Celou dobu jsme nemluvili a jen se pozorovali. Zeptal jsem se jí, po chvíli,  kam šli ti lidé na ulici, kde jsem, proč jsem vylezl ze sklepa? Nic mi nebylo jasné. Místo odpovědi se na mne usmála a uši, které jí trčely z hlavy se začaly mírně pohybovat. Pohybem uší mi dávala najevo, že jestli mám hlad, mám se nakrmit senem, jestli mám žízeń, mám se napít z placatice, kterou mám v kapse. Začalo mi být jasné, že na nějaké filozofování nemáme před upálením se čas. Jemně jsem položil dívku do sena, opatrně, abych jí nepolámal ztopořená ušiska. Milovali jsme se. Pak nastal klid. Leželi jsme k sobě přitulení, zahrabaní v seně. Dívka nahmatala ve zdi malé okékno. Otevřela ho. Pozorovali jsme  lidi, kteří už zas kráčeli po ulici, mezi nimi několik myslivců. Jsme si souzeni. Rozhodli jsme se, že do domečku lásky nanosíme ještě kýble s benzínem abychom byli ještě ve větším nebezpečí, až budeme zapalovat svíčky. Nejen seno ale i  benzín a můj líh. Hned jsme to udělali. Vůně benzínu a sena nás provázela kamkoli jsme vešli a výpary okolo nás často vybuchovaly. Někdy kvůli nám vyhořelo kus města. Náš dům kupodivu nikdy nevzplál. Vyhořelé kusy města pomalu doutnaly, nikdo je nehasil, jen tuláci se hrabali v popelištích a hledali pečený chléb a roztavené zlato. Vlastně jsme svým paličstvím pomáhali lidem najít obživu a ty, kteří před požárem měli všechno, jsme o to všechno připravili a  oni mohli znovu zakusit sladkost bídy a zažít pěknou tragédii. Mohli začít život žít znovu od začátku. Benzín v kýblech, které máme doma, se pomalu vypařuje a ne a ne vybuchnout, vajgly odhozené do sena v našem příbytku ne a ne seno zapálit. A přitom jsme takřka celé město vypálili. Život je plný záhad. Milujeme se. 

zima 2011, Makotřasy