Epilog k Mořské dívce - Arnošt Goldflam

Nevím, můžu se ovšem mýlit, ale Mořská dívka mi připadá jako jeden z textů, podobných těm, které vytvořili snivci dvacátého věku. Když se těmi ilustracemi, grafikami, probírám, jako bych cítil příbuzenství Váchalovo, Kubinovo, Reynkovo a dalších. Samozřejmě, každý přemýšlí jinak, každý jinam směřuje a jinak cítí, ale já u každého zase cítím přetlak nápadů, myšlenek, hravost, hru se smrtí, životem, nicotou, prázdnotou, láskou, také sexem, hledáním smyslu toho všeho, neukojený a neukojitelný tvůrčí pud, posedlost. U každého je to určitě něco jiného, jenže zdroj, pramen, to je podobné.

S Davidem Cajthamlem se znám řadu let. Spolupracovali jsme na mnoha mých inscenacích, on jako výtvarník, scénograf a někdy i hudebník. Příznačné je, že jedna z nich byla Lidská tragikomedie Ladislava Klímy, dalšího solitéra a snivce.

 DC si v Mořské Dívce vytvořil postavu, utkanou, mimo jiné i ze sebe, ze svých i našich, vědomých i nevědomých snů, dívku, jejímž prostřednictvím vysílá myšlenky, nápady, představy, mnohdy je to přímo i divadelní, ba, prostorový obraz. A ty zhmotnělé myšlenky pronikají všechno kolem, co jim přijde do cesty, co Mořská Dívka uvidí, celým naším světem. A všechno to je jako v mlze, pod vodou, jako by se to dělo v hlavě, uvnitř ní. V hlavě, která je kadlubem, ve kterém se mísí  život se smrtí, a s touhami, a vším, co jen můžeme potkat a na co si můžeme vzpomenout a co jsme schopni si představit.. Kdybychom to nepochopili v obrazech, dopoví to DC textem. Ne ovšem doslovným ale metaforickým, často i krutým, ale vždy básnivým, ano, proč bych to neřekl, básnickým. Obojí je tu pohromadě, obraz i slovo, slovo i obraz, jak libo. Důležité je, že můžeme snít a představovat si s ním. Kdo už nám to dnes dopřeje? AG