(Zakázka)
celou zakázku pro časopis ROZRAZIL jsem pojal poměrně provokativně, abych tak zachoval atmosféru o které to všechno je
Koláže a texty
Pro koláže jsem použil ( s jeho svolením) fotografie Bohdana Holomíčka, které dokumentují koncert hudební skupiny Plastic People of the Universe, který se konal na chalupě ( na Hrádečku) Václava Havla, někdy v osmdesátých letech.
Otištěno v časopise Rozrazil ( vydává Divadlo Husa na provázku a Větrné Mlýny, Brno, květen 2007)
www.vetrnemlyny.cz
Toto číslo bylo věnováno britskému dramatikovi Tomu Stoppardovi a jeho divadelnbí hře Rockn’roll uvedené v Národním Divadle Praha, Tom Stoppard dostal na JAMU-Brno čestný doktorát a I tomu bylo věnované toto číslo Rozrazilu
Otázka pro Davida Cajthamla:
Mohl bys krátce okomentovat vznik těchhletěch koláží?
Je to moje podvědomá nekotrolovaná rekace na to, co jsem měl vytvořit. Jen jsem zaznamenal myšlenku. Vážím si těch lidí s fotek.
(analýza - koláže se dají analyzovat tak, že jsem ty lidi ještě víc zlidštil, někteří došli dál a proto mají více nohou, odhalil jsem naleštěná tajemství jejich poklopců a tím je udělal po letech opět méně stravitelné pro pruderní ochránce ptactva, když jsem ted‘ koláže dodělal, tak jsem si po pár dnech uvědomil, že jsem se nyní podvědomě vrátil o 27 let zpátky, okolo roku 1980 jsem podobně dokresloval učebnice anatomie a kresby posílal jako milostné dopisy.
Zároveň jsem byl požádán o napsání krátké povídky o období
Komunismu v sedmdesátých až osmdesátých letech, text je drsný, jako byla drsná ta doba…
Text DC otištěný v Rozrazilu:
Holčičí text…
Tak tady žiju ve svym krásnym holčičím těle . Pivo čepujou jen do půl osmý, pak utrum. Nevim s kym se dneska vyspim, kdo mně dneska bude mít rád. Asi ten co v hospodě nejvíc kecal. Hudba je dobrá, maso mám ráda, pečený I to klučičí, špenát nemám ráda a banány prodávaj komouši jen na Mikuláše. Maminka mi nedávno zemřela, bydlím sama s tátou, je to debil, policajt s pendrekem. Maminka byla hodná ale snědla zkaženou rybu a zemřela, na pohřeb přišli tátovo kamarádi, sešli se tam fízlové v uniformách a bylo to takový slavnostní, maj vošmajdaný botky, čuráci, ne ty krásný boty co nosej zpěváci na západě, co sem je viděla na fotkách u Vaška. Taky zpívali u nás doma po pohřbu nějaký rusácký písně, rusky umím, I když se na gymplu nemusim učit. Fotr je policajt a já jeho dcera to mám dobrý. Máma byla z dobrý rodiny, její fotr komunista, vystudoval jen devítiletku a pak dělal ny Okresním výboru KSČ, babička byla doma, nepracovala a žila tak jak si představovala luxusní život, hodně zlatejch zubů, vodku, prášky na bolení hlavy a kaviár lemtat z prkýnka vod záchodu. To bych chtěla vidět co by tomu říkal dábel, kdyby nějakej byl. Nevěřim ničemu. šíleně jsem se zamilovala do Vaška, má dlouhý vlasy, doma má na magnetofónu nahrané písničky cizých hudebních skupin, může si je ale pouštět jen potichu, protože nad nima ve vile bydlí nějakej ředitel a moh by ho prásknout, vyhodili by ho ze školy, možná by utek za hranice a nemohl by se vrátit a já bych ho už nikdy neviděla, možná by měl prúser I můj tatínek, kdyby policajtský zjistili, že s ním spím. Ale mám rači hudbu potichu, hlavně při milování, většinou při tom řvu jak kráva a ráda se poslouchám a hudba by mi vadila. Vašek čte knížky, u nás má fotr doma akorát tu stranickou knížku KSČ, vkladní knížku a starou anatomii, kde je nakreslené tělo ženy a tělo muže. Prohlíží si to tělo ženy krká a drbe se v poklopci. Je to debil. Jako kdybych si já prohlížela to tělo muže… ale co mužský sou takový, fotr by si byl schopnej honit péro I nad kostrou, kdyby tam bylo napsáno, že je to kostra mladé dívky. Ale lásku mám moc ráda, je to má jediná radost. Co mám dělat, když se tady nic neděje, kluci chtěj jet někam na zakázanej koncert. Nikam nepojedu a půjdu k Arnoštovi, je invalidní důchodce a nechodí do práce, někdy spolu jíme fermetrazin a potom malujeme šílené obrazy. Nebo modelujeme čuráky z hlíny. Arnošt má doma skoro uplnou keramickou dílnu, jako pravej sochař, asi bude jednou slavnej jako ten debil co si uříz ucho. Ale spíš ho zavřou za ty vymodelovaný čuráky. Chtěla bych mít doma dvacet kilo herojínu a furt ho jíst, slyšela sem písničku Herojín od Velvet Unerground, je to blbá hudba a hezky tam mlátějí do bubnů. Ten kluk co zpívá je moc krásnej, prej bere furt drogy a vúbec neví co je za den, ale to je v Americe jedno, to jen tady mně vyjdou krámy vždycky na čtvrtek. Nikde v republice nejsou v obchodech vložky. Sere mi to. Ale s hudbou se dá na všechno zapomenout. Včera sem poslouchala u kamarádky nějakou krásnou anglickou hudbu kamarádka má tatínka hudebního skladatele a ten říká, že každej správnej skladatel začíná tím, že píše bláznivou hudbu, dadaistickou, něčím šokuje lidi a pak to lidi teprv přes ten šok pochopěj, zvyknou si, jak já na lásku a potom kremrole vniká sladce do úst a já saju to vlhké lepkavé zevnitř. Co já to mám za srdce? Asi roztrhaný na kusy, musím si ho lepit pivem dohromady a pak moc čůrám. Hudba hraje. Hudba hraje a ten alkoholovanej chemickej rokenrol se ve mění na vodu, někdy když poslouchám hudbu mi připadá jako by do mne vnikal přes kůži ten pot kluků co hrajou na deskách, takový cítím lochtání po těle. Ve škole si čmárám na boty srdíčka a myslím při tom na ty cizí zpěváky. Je to v prdeli. Vašek odešel na dva roky na vojnu a já ho asi přestanu milovat. Nevím co mám dělat. Asi se zabiju. Nechci nikoho vidět, chci si prohlížet fotografie cizích měst a poslouchat Velvety, než Vašek odjel dal mi svoje pásky s nahrávkama. Tatínek se nezlobí, že poslouchám cizí skupiny, má teďka víc práce, není k dostání v obchodech kostkový cukr a policajti se bojej, aby se lidi nebouřili. Má to táta těžký. Vypadá to že vyfasovali těžší čepice, chodí ohnutej. Zdají se mi sny o vycpaných knížkách, jsou to normální knihy na první pohled, ale nedají se otevřít, jen rozpárat a uvnitř je sláma, v mých snech se s tim spisovatelé moc neserou, vycpou obálku slámou a prodávají to. Taky se mi zdálo o vycpaných hodinkách, asi nezestárnu a budu furt krásná. Taky se mi zdálo, že zmizeli všichni lidi z Prahy, všechno bylo prázdné jen byl můj tatínek a já, chodila sem s policajtem za ruku po Praze, nikde nikdo, spali jsme v cizích bytech, byli sme spolu v Národním divadle, svítilo se tam , koukali jsme na prázdné jeviště, rostla tam tráva, pili sme v prázdných hospodách pivo, nevím kam všichni zmizeli, asi je konečně narvali do konzerv, konzervy popsali cedulkama, nevím proč tatínka a mne ve snu taky nezkonzervovali, nechala jsem nás ve snu žít, nikdy jsem se už ze snu neprobudila. Odplula jsem za maminkou. To zbylý krásný holčičí tělo, mý, ať si tu zahrabou.
(D. Cajthaml, Makotřasy květen 2007)
